Pro všechny
12.12.2015 22:54
Lenka HodrovaPláč Jeremiášův
Přátelé, jen tak na úvod…sice studuju na Moravě, ale z tý přehnaný „spisovštiny“, kterou se většina tamních dorozumívá (dobrÉ, trapnÉ, skvělÉ), mně naskakuje akorát tak husina. Proto je tenhle článek napsanej moji rodnou východočeštinou, která se vám možná bude zdát místy nespisovná, ale věřte mně, zdání klame!!!
Čtyři metry…tři metry…dva metry…metr…už jen kousek a budu tam. Moje levá polovina těla je od hořícího krbu rozpálená asi tak, jako Irčina ruka, kterou nabírá z obrovskýho hrnce horký špagety. Vsugerovává si fakt, že dobrýho nepálí, a nakládá mně plnej talíř. Statečná to žena! Na vrch dostanu od Anet ještě trocha sejra a celej šťastnej odcházim ke stolu. Na tuhle chvíli jsem se těšil celej den. Žvejkám první sousto a užívám slastnÉÉÉ chuti. Sem tam mrknu kolem sebe a vidim jen pár jedinců, posazenejch kolem stolů. Na to, že už je skoro půl sedmý, chata je skoro prázdná. Všechno se ale během patnácti minut mění a místnost se začíná naplňovat nově příchozíma. Hned po večeři následuje zahájení druhýho setkání SVÁTEČNÍCH SVITKŮ, akorát s trošičku jinou sestavou. Je zde k vidění přítomnost nových tváří a naopak zase absence tváří z minulýho měsíce. Po krátkým úvodu přichází na řadu čtení knihy Pláč Jeremiášův, a následně se slova ujímá Jirka Beneš, který nás vtahuje do kontextu studované knihy. Dozvídáme se hodně zajímavých informací. Mezi ty zásadní patří fakt, že knihu Pláč Jeremiášův s největší pravděpodobností vůbec Jeremiáš nenapsal. Takovou dobu jsem žil v „bludu“, co vy?
V sobotu ráno mě budí cinkání příborů a řinčení talířů. Převaluju se na posteli a pod sebou vidim pobíhajícího Peťu Nováka s nádobím v rukou. Říkám si, že bych mohl bejt dole užitečnej…snažim se vstát, ale nejde to…poslechnu tedy řeč svýho těla a převaluju se zpátky na bok. Po pár minutách ale slyšim někoho mluvit o míchaných vejcích a v tu chvíli mně tělo vstát dovoluje. Během chvilky stojim ve frontě a začínám řešit největší dilema dne…jak to udělat, abych dokázal sníst co nejvíc vajec, ale zvládl ochutnat i kaši, buchtu a koláč bez toho, aniž by mně pak bylo blbě. Po vydatné snídani a zazpívání pár písní se vrháme do studia knihy, která má sice jen pět kapitol, ale zato pořádně hutných. Po Jiřího výkladu prvních pár veršů, který zabral celý blok, mně začalo bejt pomalu jasný, že celou knihu o víkendu asi probrat nestihneme. Metafora střídala metaforu, a jestli si někdo myslel, že má v něčem jasno, během chvilky zjistil, že vlastně nemá. Jako příklad za všechny můžu uvést slovní spojení „sijónská dcera“, u kterého by mě při čtení nikdy nenapadlo, že se může jednat o výraz kritiky (Pl 1, 4). Po dopoledním přijímání duchovního pokrmu nastal čas přijmout i pokrm tělesný. Asi je zbytečný psát, že guláš s hromadou cibule byl naprosto luxusní, protože to každej ví. Přesto to ale napíšu…guláš s hromadou cibule byl LUXUSNÍ. Třešničkou na dortu se pak stal Dalibor Cichý, který vykouknul z kuchyně a oznámil, že je pro nás opět připravená zmrzka. Jeho legendární větu z minulýho setkání: „dokud nesníte všechnu zmrzlinu, domů nepojedete“ ani nemusel opakovat. Po obědě je připravena procházka, a my máme možnost nechat po půldenním sezení trošku oddychnout musculi glutei maximi. Když procházim kolem jezírka, říkám si pro sebe, jestli by i dneska Ondra Kašlík skočil do vody…odpověď dostávám večer, když se dozvídám, že ho čeká další týden křest- VENKU!
Odpoledne jsme měli možnost dalšího studia knihy a také sdílení se ve skupinkách. Zamýšleli jsme se mimo jiné nad tím, jak velkou bolest autor Pláče prožívá, ale volá k Hospodinu a doufá v Něho i přesto, že Mu dává za vinu utrpení, kterým si se svým lidem musel projít. Byla zde zmíněna i paralela s knihou Rút, ve které Noemi své snaše líčí Boha jako Toho, kdo ji způsobil trpkost, ale přesto se Rút k Hospodinu přimkla- nebyla zde žádná vypočítavost. Venku už se pomalu stmívá, blíží se konec soboty. Na její ukončení se chytáme za ruce a tvoříme velký kolečko, je to pěkná chvíle.
Po OPĚT skvělém jídle je na řadě volná zábava. Honza Havelka vytáhl z rukávu další ze svých propracovaných her a pomalu usazuje všechny hráče ke stolu. Na druhé straně místnosti se zase tvoří skupinky diskutujících, anebo se sleduje fotbal. V duelu Manchester City - Leicester nejlepší střelec soutěže Jamie Vardy skóroval pojedenácté v řadě a stal se prvním hráčem, kterému se tento počin podařil…to jen tak na okraj.
Máme tady neděli a před sebou posledních pár hodin pohody. Otevíráme s Jiřím Benešem ještě jednou Pláč Jeremiášův a před obědem se slejzáme naposledy do skupinek. Podnětů k přemejšlení je opravdu požehnaně. Poděkování Jiřímu…poděkování do kuchyně…bramborovej salát s řízkem (dobrej bramborovej salát s řízkem)…úklid…rozloučení se s kamarády…a jede se domů. Myslim si, že nejsem jedinej, komu se odjíždět opravdu ještě nechce. Pozitivní zpráva je ta, že se zase uvidíme…negativní, že až za tři měsíce.
Filip Gildein
